NĚMECKÝ      OVČÁK

Výcvik

 

Výcvik??????

 

Výcvik? - nejhorší disciplina, nejen v životě, ale kdo by to řekl, i v  kynologii, zejména pro toho, kdo se nikdy dříve,  o ni nezajímal. A já si myslela,  jak je to jednoduché, bohužel, není. Mít psa, v mém případě fenku, ještě neznamená, že když jí dám vodítko,  jsem psovod. Pro mě byl výcvik  feny něco neskutečného. Měla vodítko, táhla, k noze se jí nechtělo a já, vážící jen o něco více než fena, za ní plápolala, ano,  do slova a do  písmene. Lidé se otáčeli, co ta bláznivá  ženská dělá s tak velkým hafanem (měřím 154 a přes psa nevidím patník), mít vozíček jsem jak paša. Ale co,  řekla jsem si, koukat můžou, mě stejně nepomohou. Tak jsem se oprostila od toho co řeknou lidé, hlavně ti, kteří mě  znají,  a dál chodila po městě Praze, cvičila na chodnících, nejlépe jí šlo lehni. Lidé chodili kolem, někteří si tukali na čelo, dělala jsem, že nevidím. Nejlepší byl nácvik stopy,  v parcích,  nebo na každé zeleni, kterou jsem viděla. Našlápla jsem stopu, vždy v brzkých ranních hodinách, když ti, co šli do zaměstnání, si tudy zkracovali cestu. Věřte, nevěřte, stopu jsem jí naučila, že i zkoušky jsme zvládly. To vše byl teprve začátek, přesto,  že již jsme měly něco za sebou. Tragedií byla obrana, fena přerostla, byla krásná, dlouhosrstá, moudré oči, ale nesměla vidět figuranta. Vždy s ním chtěla urputně bojovat, ba co, přímo ho sežrat. Ale co já chudinka, nemohla jsem jí vůbec, potvoru, udržet, no ženská ( i když psí) vidí chlapa a hurá na něj, vždytˇ  k čemu tady je. Dokonce i mé pozadí si přišlo na své. Zuby,  nehty,  se držím vodítka a považte, já jedu, ne že bych chtěla, musela jsem (a pak prý, že se musí jen umřít, houby), vstát se nedalo. No a moje milovaná fenka, když nemohla jinak,  zgustla si na mě. Měla z toho vždy velkou radost a já, chudinka, nemohla popadnout dech, mluvit, ani vstát. Manžel doma už jen  počítal modřiny, ale bylo nám fajn. Užily jsme si,  a já od té doby obranu přímo zbožnuji. (Tak jsem zkusila s Aidou, s kterou jsem chodila na můj první - domovský - cvičák v Břevnově, na který nikdy nezapomenu, tak jako na první lásku,  se nedá nikdy zapomenout. Takový kolektiv instruktorů, výcvikářů a všech ostatních, kteří se nám věnovali, jsem nikde jinde nenašla, včetně figurantů).

 

                                 

 

 A zbytek si domyslete......... lepšího psovoda jste neviděli..        

                                                                  

TOPlist